Jinan dvoulaločný

Ginkgo biloba

strom, který v obecné češtině nazýváme gingem a v odborné literatuře jinanem, je také často označován termínem „žijící fosílie“. Nejstarší otisky jeho listů pocházejí totiž z mladších prvohor a jsou staré přibližně 300 mil. let. Největšího rozmachu dosáhly jinany v druhohorách – v době, kdy po zemi duněly kroky veleještěrů. Ještě v třetihorách pokrývala ginga celou severní polokouli.

Potom však téměř vymizely. Ze všech druhů zůstal jediný: jinan dvoulaločný – Ginkgo biloba. A jedinou zemí, kde tento druh přetrval ve volné přírodě, je Čína, konkrétně ne příliš rozsáhlá oblast v nízké pahorkatině jihozápadně od Šanghaje.


Podle čínských legend vládl na počátku 3. tisíciletí před Kristem v zemi nebeský císař Shen Nung. Je považován za otce čínského zemědělství a čínské medicíny. Podle knih sepsaných na počátku našeho letopočtu znal také gingo. Využíval jej k léčbě srdce a ke zlepšování paměti.


Již přes tisíc let se tento druh v Číně pěstuje a stal se zde posvátnou dřevinou budhistických chrámů. Staří jedinci dostávají v Číně poetická jména: Král stromů, Strážce údolí, Starý drak chystající se vzlétnout. Někteří z nich mají na obvodu až 16 m a dosahují věku až 3000 let.


Budhističtí mniši přenesli gingo i na korejský poloostrov a do Japonska. Také v těchto zemích se stalo kultovní dřevinou a prastarou kulturní památkou. V Jižní Koreji patří 10 jinanů k tzv. „národním monumentům“ – nejvyšší z nich dorostl do výše 60 m. V Tokiu roste 65.000 stromů a bonsají, v Ósace lemuje 900 jinanů 4,5 km tamního bulváru. Tři jinany v Hirošimě přežily explozi atomové bomby svržené na město, i když jsou od epicentra výbuchu vzdáleny pouze pouze 1 – 2 km.
Některá velmi stará ginga v Číně a Japonsku jsou pozoruhodná vzdušnými kořeny, které se jim tvoří na spodních větvích. Připomínají ženská prsa, která se s léty protahují směrem k zemi. Někdy na ni i dosáhnou a pak se zakoření. Japonci jim říkají „chi chi” (či či) a platí u nich za symbol plodnosti a hojného toku mateřského mléka.

Evropu informoval o gingu německý lékař a přírodovědec Kaempfer, který je objevil na konci 17. stol. v Japonsku, kde působil jako pracovník nizozemské Východoindické společnosti. Za zmínku stojí, že ostrov Deshima u Nagasaki, na kterém tehdy všichni cizinci žili, měl tvar gingového listu.
Japonci měli v té době pro jinan 3 výrazy: gin-kyo (stříbrná meruňka), gin-nan (stříbrný plod) a itsió (kachní stopa). Prvé slovo si Kaempfer zapsal, a později uvedl i v jeho knize vydané v r. 1712, jako Ginkgo, protože v Německu, stejně tak jako v našich zemích, se na přelomu 17. a 18. stol. místo vyslovovaného písmene „j“ psalo písmeno „g“. A v tomto tvaru, i když se dá jen těžko vyslovit, jej převzal na konci 18. stol. do latinského názvu i slavný Linné.

Český termín pro gingo pochází z dílny J. Sv. Presla a jeho bratra K. B. Presla, českých přírodovědců a jazykovědců prvé poloviny 19. stol. Ti vyšli z druhého Kaempferova výrazu – Gín an a opřeli se o reformu českého pravopisu z r. 1842. Podle ní se písmeno „j“ již psalo i vyslovovalo stejně. Takže z ginanu se stal jinan. A bratři Preslové zcela jistě cítili, že se strefili do černého: jinan není ani jehličnan, ani listnáč, je to prostě „jiný“ strom, než všechny ostatní. Navíc pochází z jiných krajů.
Třetí výraz – itsió se během času změnil v Japonsku na icho (ičó) a v tomto tvaru je tam používán dodnes.


Současně nejstarší jinany mimo Asii a zároveň nejstarší v Evropě rostou v Goebetzu (Belgie) a Utrechtu (Nizozemí) – byly vysazeny okolo r. 1730. (Holandský exemplář viděl na vlastní oči i autor tohoto článku.)


V Čechách bylo prvé gingo vysazeno v r. 1809 na zámku Hluboš – tento jedinec však již neexistuje. Nejstarší rostoucí gingo u nás najdeme ve staré zásobní zahradě Stromovky (u horního letohrádku). Je podchyceno v archivním seznamu z r. 1835. Možná to mnohé překvapí, ale v Praze nyní roste asi 70 jinanů starších 60 let. A v posledních letech přibývají další a další. Nejpopulárnějším z nich je samčí exemplář deštníkovitého tvaru z BZ UK. Bývalý ředitel zahrady, proslulý V. Větvička o něm říká: „ je to botanická kuriozita či artefakt s vysokou estetickou hodnotou“.

Ve světě i u nás gingo inspirovalo a dodnes inspiruje řadu umělců (Goethe, Foglar), šperkařů, textilních a módních návrhářů, apod. Jeho listy zdobí nejednu secesní fasádu v Praze i dalších našich městech.

Na našem sídlišti rostou v současnosti jinany na dvou místech. Šest mladých jedinců najdeme ve Střekovské ulici, tři exempláře, ještě mladší a menší, můžeme spatřit vedle velkého dětského hřiště u Burešovy ulice. Pokud jde o blízké okolí sídliště, většina z nás určitě zná řadu jinanů lemujících autobusové zastávky před Katastrálním úřadem.  Starší, vytáhlý jinan pak roste v Březové ulici, ve vilové čtvrti za severovýchodním okrajem sídliště.


Jinan dvoulaločný Ginkgo biloba

Opadavý, na počátku rychle rostoucí strom. Je to nenáročný druh, rezistentní vůči chladnému počasí (jenom za mlada mu vadí velké mrazy), škůdcům, nemocem, ohni i atmosférickým podmínkám ve městech. V Čechách dosahuje výšek do 15 – 20 m. Jeho borka je šedá, zpočátku hladká, později mírně brázděná. Mladá koruna bývá řídká a sloupovitá. Později se větve, pokud mají místo, roztahují do šíře. Nové letorosty jsou dlouhé a postupně na nich narůstají krátké tlusté větvičky zvané brachyblasty. Z nich na jaře vyrůstají ve svazcích listy a v dospělosti i „květy“. Podle brachyblastů poznáme jinany i v zimě.

Listy na tenkých řapících mají tvar vějíře. Jejich čepele jsou kožovité a většinou dvoulaločné – uprostřed přední zvlněné části bývá zářez. Vidličnatá žilnatina se rozbíhá paprskovitě. Na podzim lupeny zežloutnou a nakonec téměř naráz opadnou.
Výtažky ze zelených listů jinanů mají léčivé účinky. Jsou součástí výživových doplňků, které – stručně řečeno: čistí krev a osvěžují mozek.

Jinan je strom nahosemenný, dvoudomý a větrosprašný. „Kvete“ v dubnu a květnu, současně s rašením listů.

Prašníkové „květy“ tvoří řídké jehnědy. Stopky samičích rozmnožovacích orgánů jsou ukončeny vidlany. Na jejich vrcholech leží vajíčka. Když se na nich zachytí pylové zrno, je vtaženo dovnitř a promění se v obrvený spermatozoid. Ten se potom až do podzimu snaží dosáhnout zárodku, aby ho oplodnil. Mezitím se vajíčko mění v dužnatou „peckovici“. Nejprve je zelená, na podzim zežloutne a nakonec je pokryta bělavým povlakem. Po dozrání padá na zem. Když nárazem popraská její svrchní slupka, objeví se oranžová dužnina. Ta díky v ní obsažené kyselině máselné nepříjemně páchne. Dotyk s ní může navíc vyvolat alergické reakce.

Jádro semene je ukryto v bílé, hladké, dvoudílné skořepině. Na pohled připomíná figurku kuřátka Kalimera, protože je pokryto tenkou blanou dvojí barvy – z větší části je medová, klobouček nahoře je bílý. V Číně a Japonsku se jádra přidávají do jídel nebo se tam konzumují jako u nás jedlé kaštany.


Dřevo jinanů je světlé, dekorativně pórovité a poměrně měkké. Ve své vlasti slouží k výrobě šachových figurek, hraček a kuchyňského náčiní. Používá se ale i na větší objekty, např. pro lehké přenosné stěny.

Autor  Karel Pinkas