Naše javory

Mléč, klen a babyka – většina čtenářů jistě ví, že tato jména patří javorům. Všechny tři druhy jsou u nás autochtonní, tj. domácí. Přirozeně rostou také po celé střední a jižní Evropě, babyka začíná už na britských ostrovech. Ve východním směru sahá klen na Ukrajinu a do Bulharska, babyka do povodí řeky Volhy a mléč až k Uralu. Všechny tři javory se také vyskytují v severních oblastech Malé Asie a na Kavkazu. Přirozený výskyt babyky přesahuje dokonce až do severního okraje Iránu.

Oba hlavní evropské javory, mléč a klen, se na sídlišti vyskytují poměrně často. Někdy rostou pospolu, jindy odděleně. Většinou mají přirozené tvary, ale najdeme zde i vyšlechtěné kutivary. Až na výjimky byly tyto dva druhy vysázeny při výstavbě sídliště. Rostou například v okolí věžových domů, na plochách nad a pod koupalištěm, ve čtverci s pivnicí Chabařovická a podél Šimůnkovy ulice. Babyky byly zasazeny na sídlišti poměrně nedávno. Nejvíce (4 + 6) jich roste u křížení ulic Střelničná a Opálkova, tři byly vysazeny na okraji „psího ráje“.

Domácí javory dávají mnohý užitek. Jejich zelené větve s listím (oklest) se kdysi používaly ke krmení dobytka. Jsou to dřeviny medonosné. Patří mezi nejčastěji vysazované dřeviny v parcích, alejích a ve veřejné zeleni. K mléči i klenu bylo vypěstováno mnoho okrasných kultivarů, lišících se od originálů zabarvením nebo tvarem listů, anebo např. menším vzrůstem a vzhledem koruny.
Níže uvedené popisy jednotlivých druhů jsou prezentovány v pořadí, ve kterém na jaře rozkvétají: mléč rozvine květy ještě před olistěním (duben), u klenu květy a listy raší zároveň (duben až květen), babyka nejprve nasadí listy a teprve potom rozkvétá (květen).
Květy našich javorů jsou vůbec zajímavé. Svou stavbou jsou oboupohlavné, tj. mají pestík i prašníkové tyčinky. Když si je ale prohlédneme podrobněji, zjistíme, že u jedněch je zakrnělý pestík (a jsou to tím pádem květy funkčně samčí) a u druhých se zase neotvírají na tyčinkách prašníky (květy jsou funkčně samičí). Oba typy se přitom vyskytují na jednom stromě. Takže dospíváme k závěru, že květy našich javorů jsou funkčně jednopohlavné.
Než přejdeme k popisu jednotlivých druhů, dodejme, že listy všech tří domácích javorů jsou jednoduché a vstřícné, a že je všechny tři spolehlivě kotví a před větry jistí vhodné kořenové systémy.

javor mléčný (mléč) Acer platanoides

Mléč u nás roste od nížin až do podhorských poloh. Je to teplomilná dřevina, která vyhledává čerstvě vlhké a výživné půdy. Na druhou stranu je dosti odolná k suchu a je schopná se přizpůsobit podmínkám suťových a roklinových lesů.

Mléč je strom, který nedosahuje příliš vysokého stáří (150 – 200 let) a který dorůstá do výšek 20 – 30 m. Jeho přímý statný kmen může mít až metrový průměr. Nese hustou, široce vejcovitou korunu a je pokryt síťovitými až podélnými brázdami borky.
Vstřícné listy začínají u tohoto druhu řapíkem, který po nalomení mléčí. Pěti až sedmilaločné čepele jsou široké 6 – 18 cm. Laloky jsou od sebe odděleny ostrými zářezy a jejich konce jsou špičatě zahrocené. Na podzim se listy barví jasně žlutě, někdy i zářivě červeně.

Tvarově jsou velmi podobné listům platanů – odtud latinské druhové jméno platanoides. Navíc svým vzhledem vyhovují teorii, že slovanský výraz javor, německý ahorn a latinské slovo acer mají společný původ v indoevropském výrazu ak – ostrý.

Javor mléč kvete na počátku jara, dříve než mu vyraší listy. V tomto období je strom obalen zelenožlutými květy, které jsou uspořádány do koncových chocholíků.

Plodové dvounažky jsou v počáteční fázi zelené až načervenalé a stejně jako předtím květy i ony trčí vzhůru. Teprve až se zvětší a ztěžknou, stopky se jim ohnou směrem dolů. Poznenáhlu potom hnědnou a dřevnatí. Pouzdra semen jsou plochá a jejich křídla svírají tupý úhel.

Před zimou se ještě na stromě rozlomí a teprve potom opadnou. Pozůstatky chocholíků zůstávají na stromě přes celou zimu.

Tuto formu najdeme hlavně před horním koncem Burešovy ulice; ‘Schwedleri“ má listy při rašení červené, později tmavočerveně až olivově zelené; ‘Crimson King‘ má listy tmavohnědě purpurové.

javor horský (klen) Acer pseudoplatanus

Klen je u nás považován za dřevinu vlhkého horského klimatu. Narazíme na něj v kopcích, podhorských i horských oblastech. Na půdu má stejné nároky jako předchozí mléč. Nesvědčí mu exhalace a za silných mrazů vznikají v jeho starých kmenech trhliny.

Klen se může dožít stáří 400 i více roků. Dorůstá až do výše 40 m. Kmen má přímý, válcovitý, jeho průměr může být až dvoumetrový. Koruna se, navzdory jménu, táhne spíše do výše, než by se klenula do šíře. Borka klenu je v mládí šedá a hladká. Ve stáří tmavne, praská a šupinovitě se odlupuje. Odhalená kůra je světlá a často narůžovělá. (Odlupování borky připomíná obdobný proces na kmenech platanů – odtud jeho latinské jméno pseudoplatanus)

Svrchu zelené a naspodu našedlé listy klenu jsou obvykle pětilaločné, přičemž prvé dva laloky bývají menší. Na koncích jsou laloky tupé a po stranách tupě pilovité.

Žlutozelené květy raší zároveň s listy a tvoří do 15 cm dlouhé, převislé hrozny až laty. Po opylení se z nich stanou uskupení okřídlených dvounažek, jejichž křídla svírají ostrý úhel. Semenná pouzdra jsou kulatě vyklenutá. Pozůstatky plodenství zůstávají na stromě přes celou zimu.

Z kultivarů klenu zaznamenáme na sídlišti občas kultivar ‘Leopoldii‘, jehož listy jsou při rašení narůžovělé a později nepravidelně žlutobíle skvrnité. Roste např. u parkoviště na počátku Kurkovy ulice.

javor polní (babyka) Acer campestre

(Termín „polní“ je překladem latinského „campestre“)

Babyka je odolná dřevina. Z našich javorů je nejmenší a má nejkratší životnost (100 – 150 let). Obvykle dorůstá do výše 15 metrů, často to bývá jenom velký keř. Na straně jedné se s ní můžeme setkávat v nezaplavovaných lužních lesích, kde je součástí spodního patra, na straně druhé roste také na suchých stanovištích pahorkatin.

Relativně štíhlý kmen babyky bývá prohnutý, větve jsou pokřivené (strom připomíná babku). Na velmi suchých a teplých stanovištích se jí tvoří na větvích podélné korkové lišty. Listy má babyka malé, vejdou se do dlaně. Laloky, kterých je 3 – 5, jsou tupé a celokrajné, vzájemně oddělené zaoblenými zářezy. Žlutozelené květy tvoří řídké chocholíky. Zralé dvounažky mají křídla rovnovážně rozestálá, svírají 180°.

Dřevo javorů je tvrdé, středně těžké a trvanlivé. Dobře se soustruží, moří i impregnuje. Používá se v nábytkářství a řezbářství. Cenné jsou javorové dýhy. Rozpůlené větvičky babyk rámovaly na venkově svaté obrázky. Známé písně nám připomínají, že dřevo javorů horských (klenů) slouží také k výrobě hudebních nástrojů. Např. moravská lidová „Putovali hudci horů javorovů“ nebo píseň „Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě“ v podání V. Neckáře. A především pak píseň „Moje javory“, kterou nádherně nazpívali Hana a Petr Ulrychovi se skupinou Javory. Když si jejich nahrávku pustím, a Hana spustí své sólo, jde mi mráz po zádech.

Hana a Petr Ulrychovi se skupinou Javory

Dendrologický slovníček:
autochtonní dřev. dřevina, která je na našem území původní, tj. roste a vyvíjí se tady už tisíce let

hrozen jednoduché květenství (a později plodenství), u něhož z vřetene vyrůstají květy na přibližně stejně dlouhých stopkách

chocholík jednoduché květenství, u něhož stopky vyrůstají nad sebou a trčí vzhůru, přičemž
dolní květní stopky jsou prodloužené, takže všechny květy jsou téměř v jedné rovině

kultivar odchylná, pěstovaná forma rostliny, převzatá buď z přírody nebo uměle vypěstovaná

lata složené hroznovité květenství, jehož postranní stopky jsou dále větvené

list panašovaný na čepeli listu jsou světlé skvrny nebo proužky

list pilovitý okraj čepele lemují špičaté zuby s ostrými zářezy, které jsou namířeny ke špici
(přední strana zubů je kratší než zadní)

vřeteno květenství osa květenství, pokračování stonku

Autor Karel Pinkas

Jinan dvoulaločný

Ginkgo biloba

strom, který v obecné češtině nazýváme gingem a v odborné literatuře jinanem, je také často označován termínem „žijící fosílie“. Nejstarší otisky jeho listů pocházejí totiž z mladších prvohor a jsou staré přibližně 300 mil. let. Největšího rozmachu dosáhly jinany v druhohorách – v době, kdy po zemi duněly kroky veleještěrů. Ještě v třetihorách pokrývala ginga celou severní polokouli.

Potom však téměř vymizely. Ze všech druhů zůstal jediný: jinan dvoulaločný – Ginkgo biloba. A jedinou zemí, kde tento druh přetrval ve volné přírodě, je Čína, konkrétně ne příliš rozsáhlá oblast v nízké pahorkatině jihozápadně od Šanghaje.


Podle čínských legend vládl na počátku 3. tisíciletí před Kristem v zemi nebeský císař Shen Nung. Je považován za otce čínského zemědělství a čínské medicíny. Podle knih sepsaných na počátku našeho letopočtu znal také gingo. Využíval jej k léčbě srdce a ke zlepšování paměti.


Již přes tisíc let se tento druh v Číně pěstuje a stal se zde posvátnou dřevinou budhistických chrámů. Staří jedinci dostávají v Číně poetická jména: Král stromů, Strážce údolí, Starý drak chystající se vzlétnout. Někteří z nich mají na obvodu až 16 m a dosahují věku až 3000 let.


Budhističtí mniši přenesli gingo i na korejský poloostrov a do Japonska. Také v těchto zemích se stalo kultovní dřevinou a prastarou kulturní památkou. V Jižní Koreji patří 10 jinanů k tzv. „národním monumentům“ – nejvyšší z nich dorostl do výše 60 m. V Tokiu roste 65.000 stromů a bonsají, v Ósace lemuje 900 jinanů 4,5 km tamního bulváru. Tři jinany v Hirošimě přežily explozi atomové bomby svržené na město, i když jsou od epicentra výbuchu vzdáleny pouze pouze 1 – 2 km.
Některá velmi stará ginga v Číně a Japonsku jsou pozoruhodná vzdušnými kořeny, které se jim tvoří na spodních větvích. Připomínají ženská prsa, která se s léty protahují směrem k zemi. Někdy na ni i dosáhnou a pak se zakoření. Japonci jim říkají „chi chi” (či či) a platí u nich za symbol plodnosti a hojného toku mateřského mléka.

Evropu informoval o gingu německý lékař a přírodovědec Kaempfer, který je objevil na konci 17. stol. v Japonsku, kde působil jako pracovník nizozemské Východoindické společnosti. Za zmínku stojí, že ostrov Deshima u Nagasaki, na kterém tehdy všichni cizinci žili, měl tvar gingového listu.
Japonci měli v té době pro jinan 3 výrazy: gin-kyo (stříbrná meruňka), gin-nan (stříbrný plod) a itsió (kachní stopa). Prvé slovo si Kaempfer zapsal, a později uvedl i v jeho knize vydané v r. 1712, jako Ginkgo, protože v Německu, stejně tak jako v našich zemích, se na přelomu 17. a 18. stol. místo vyslovovaného písmene „j“ psalo písmeno „g“. A v tomto tvaru, i když se dá jen těžko vyslovit, jej převzal na konci 18. stol. do latinského názvu i slavný Linné.

Český termín pro gingo pochází z dílny J. Sv. Presla a jeho bratra K. B. Presla, českých přírodovědců a jazykovědců prvé poloviny 19. stol. Ti vyšli z druhého Kaempferova výrazu – Gín an a opřeli se o reformu českého pravopisu z r. 1842. Podle ní se písmeno „j“ již psalo i vyslovovalo stejně. Takže z ginanu se stal jinan. A bratři Preslové zcela jistě cítili, že se strefili do černého: jinan není ani jehličnan, ani listnáč, je to prostě „jiný“ strom, než všechny ostatní. Navíc pochází z jiných krajů.
Třetí výraz – itsió se během času změnil v Japonsku na icho (ičó) a v tomto tvaru je tam používán dodnes.


Současně nejstarší jinany mimo Asii a zároveň nejstarší v Evropě rostou v Goebetzu (Belgie) a Utrechtu (Nizozemí) – byly vysazeny okolo r. 1730. (Holandský exemplář viděl na vlastní oči i autor tohoto článku.)


V Čechách bylo prvé gingo vysazeno v r. 1809 na zámku Hluboš – tento jedinec však již neexistuje. Nejstarší rostoucí gingo u nás najdeme ve staré zásobní zahradě Stromovky (u horního letohrádku). Je podchyceno v archivním seznamu z r. 1835. Možná to mnohé překvapí, ale v Praze nyní roste asi 70 jinanů starších 60 let. A v posledních letech přibývají další a další. Nejpopulárnějším z nich je samčí exemplář deštníkovitého tvaru z BZ UK. Bývalý ředitel zahrady, proslulý V. Větvička o něm říká: „ je to botanická kuriozita či artefakt s vysokou estetickou hodnotou“.

Ve světě i u nás gingo inspirovalo a dodnes inspiruje řadu umělců (Goethe, Foglar), šperkařů, textilních a módních návrhářů, apod. Jeho listy zdobí nejednu secesní fasádu v Praze i dalších našich městech.

Na našem sídlišti rostou v současnosti jinany na dvou místech. Šest mladých jedinců najdeme ve Střekovské ulici, tři exempláře, ještě mladší a menší, můžeme spatřit vedle velkého dětského hřiště u Burešovy ulice. Pokud jde o blízké okolí sídliště, většina z nás určitě zná řadu jinanů lemujících autobusové zastávky před Katastrálním úřadem.  Starší, vytáhlý jinan pak roste v Březové ulici, ve vilové čtvrti za severovýchodním okrajem sídliště.


Jinan dvoulaločný Ginkgo biloba

Opadavý, na počátku rychle rostoucí strom. Je to nenáročný druh, rezistentní vůči chladnému počasí (jenom za mlada mu vadí velké mrazy), škůdcům, nemocem, ohni i atmosférickým podmínkám ve městech. V Čechách dosahuje výšek do 15 – 20 m. Jeho borka je šedá, zpočátku hladká, později mírně brázděná. Mladá koruna bývá řídká a sloupovitá. Později se větve, pokud mají místo, roztahují do šíře. Nové letorosty jsou dlouhé a postupně na nich narůstají krátké tlusté větvičky zvané brachyblasty. Z nich na jaře vyrůstají ve svazcích listy a v dospělosti i „květy“. Podle brachyblastů poznáme jinany i v zimě.

Listy na tenkých řapících mají tvar vějíře. Jejich čepele jsou kožovité a většinou dvoulaločné – uprostřed přední zvlněné části bývá zářez. Vidličnatá žilnatina se rozbíhá paprskovitě. Na podzim lupeny zežloutnou a nakonec téměř naráz opadnou.
Výtažky ze zelených listů jinanů mají léčivé účinky. Jsou součástí výživových doplňků, které – stručně řečeno: čistí krev a osvěžují mozek.

Jinan je strom nahosemenný, dvoudomý a větrosprašný. „Kvete“ v dubnu a květnu, současně s rašením listů.

Prašníkové „květy“ tvoří řídké jehnědy. Stopky samičích rozmnožovacích orgánů jsou ukončeny vidlany. Na jejich vrcholech leží vajíčka. Když se na nich zachytí pylové zrno, je vtaženo dovnitř a promění se v obrvený spermatozoid. Ten se potom až do podzimu snaží dosáhnout zárodku, aby ho oplodnil. Mezitím se vajíčko mění v dužnatou „peckovici“. Nejprve je zelená, na podzim zežloutne a nakonec je pokryta bělavým povlakem. Po dozrání padá na zem. Když nárazem popraská její svrchní slupka, objeví se oranžová dužnina. Ta díky v ní obsažené kyselině máselné nepříjemně páchne. Dotyk s ní může navíc vyvolat alergické reakce.

Jádro semene je ukryto v bílé, hladké, dvoudílné skořepině. Na pohled připomíná figurku kuřátka Kalimera, protože je pokryto tenkou blanou dvojí barvy – z větší části je medová, klobouček nahoře je bílý. V Číně a Japonsku se jádra přidávají do jídel nebo se tam konzumují jako u nás jedlé kaštany.


Dřevo jinanů je světlé, dekorativně pórovité a poměrně měkké. Ve své vlasti slouží k výrobě šachových figurek, hraček a kuchyňského náčiní. Používá se ale i na větší objekty, např. pro lehké přenosné stěny.

Autor  Karel Pinkas

Jedlovec kanadský a duglaska tisolistá

Tsuga canadensis a Pseudotsuga menziesií

Při dendrologických vycházkách se lidé často ptají: „Co je tohle za jehličnan? Patří ke smrkům, k jedlím, nebo snad dokonce k borovicím?“ A ukazují na duglasku. Vždycky odpovídám stejně: „Ne, nepatří k žádnému z vyjmenovaných rodů. I když je pravda, že šišky visí na těchto stromech jako u smrků, ve stáří pak dostávají podobu borovic,  a v angličtině jim bylo přiřazeno jméno Douglas-fir (Douglasova jedle). Jde o jehličnan samostatného rodu, jde o duglasku.“ U jedlovců to bývá podobné, ale i tady jde o samostatný rod. 

Jak jedlovce, tak duglasky náleží k čeledi borovicovitých (Pinaceae). Že si jsou oba rody poměrně blízké, vysvítá i z jejich latinských názvů: Tsuga – jedlovec a Pseudotsuga – duglaska.  Podobné si jsou především svými jehlicemi, které jsou ploché a začínají krátkým řapíkem. Navíc jsou jejich spodní strany u obou rodů ozdobeny dvěma světlými pruhy průduchů.

Oba rody obsahují poměrně málo druhů: jedlovce 10, duglasky 6.  Ani jeden z nich není domácí v Evropě, všechny pocházejí buď ze Severní Ameriky, nebo z východní Asie. Rostou jak na mořském pobřeží, tak na horských svazích a hřbetech.  

Ve svých domovinách jsou jedlovce i duglasky využívány v dřevozpracujícím průmyslu. V Evropě jsou naproti tomu ceněny především jako dekorativní dřeviny. 

Jedlovec kanadský – Tsuga canadensis

Dřevina, jejíž otčinou jsou především rozsáhlá území na severovýchodě USA, a jenom malá plocha jejího přirozeného rozšíření leží v jihovýchodním cípu Kanady. Vyhovují jí chladné vlhké končiny a polohy od 300 do 1600 m n.m. Nevadí jí severní svahy ani suťové podklady. Snáší i velmi vysoké zastínění, ve smíšených lesích proto většinou obsazuje spodní patro. Díky tomu roste velmi pomalu. I staletý jedinec může mít kmínek o průměru pouhých tří centimetrů. Je-li později odcloněn, rychle dohání, co zameškal. Ve své domovině pak může dosáhnout výšky i přes 50 metrů. U nás to bývá strom malé až střední velikosti, který je odolný vůči mrazům. 

Koruna jedlovce kanadského bývá široce kuželovitá, s odstávajícími, na konci převislými větvemi. Vysazuje se jak do volných partií krajinářských, tak i do parkových úprav pravidelnějších. Většinou nás zaujme svým načechraným a jemným vzhledem, který dobře harmonuje s různými listnáči (břízou, javorem, rododendronem, čilimníkem, atd.) 

Jeho maximálně 1,8 cm dlouhé jehlice začínají krátkým řapíkem přitisklým k větvičce, ke špičce se zužují a po stranách jsou osinkatě pilovité. Na líci jsou tmavozelené, na rubu mají dva bělavé proužky. Jednodomé šištice jsou drobné a snadno přehlédnutelné – především zelené šištice samičí. A šišky, zpočátku úzce, při dozrání široce vejcovité, jsou také malé – jejich maximální délka činí 2,5 cm. Dozrávají do podzimu a na zimu vypouštějí žlutavě okřídlená semínka. Samy opadávají o mnoho měsíců později.

Jedlovec kanadský je státním stromem Pensylvánie. Do Evropy se dostal v r. 1736, v Čechách byl poprvé vysazen v r. 1803.  Na sídlišti narazíme na jedlovec kanadský pouze na jednom místě, u jihovýchodního cípu sídlištního koupaliště. Pohromadě zde roste sedm a v dohledu dalších pět stromků. 

Latinské jméno tsuga pochází z Japonska. V Americe je jedlovec kanadský zván „hemlock spruce“, což můžeme volně přeložit jako smrk s loknami (převislými větvičkami).   

Duglaska tisolistá (zelená) – Pseudotsuga menziesií

Dřevina pocházející z pacifického pobřeží Severní Ameriky s mírným a vlhkým podnebím. Roste od Kalifornie až po kanadskou Britskou Kolumbii, v širokém pásmu, začínajícím u mořské hladiny a končícím ve výškách okolo 2000 m n.m. V Oregonu je státní dřevinou. 

Duglasky dorůstají až do stometrové výše, nejvyšší z nich je vysoká 101,5 m. Daří se jim i na našem kontinentu, především pak na britských ostrovech. Roste tam jedinec, který měří přes 66 m a je v současné době nejvyšším stromem Evropy. V Čechách byla duglaska tisolistá vysazena poprvé v r. 1830. Nejstarší jedinec roste v Americké zahradě u Chudenic. 

Na rozdíl od jedlovce roste duglaska tisolistá po celém sídlišti, od ulice Šiškovy až po ulici Třebenickou. Nutno ovšem dodat, že většinou jde o jednotlivé, či málo četné výskyty. Ve větším počtu ji najdeme na zahradě ZÚŠ Taussigova a v pásu mezi Famfulíkovou ulicí a plotem areálu škol v Chabařovické ulici. 

Duglaska tisolistá má mohutný kmen, který může mít průměr až 4 metry. Borku má zprvu hladkou, šedou, s mnoha pryskyřičnými puchýřky. Na starých stromech je hnědá, tlustá a brázditá. Dobře je chrání před požáry, protože je korkovitá. 

Koruna je u tohoto druhu zpočátku kuželovitá. Později nepravidelná, protože větve i postranní haluze začnou trčet do různých směrů. 

Až 3,5 cm dlouhé jehlice odstávají na větvičkách kolem dokola. Začínají řapíkem, jsou ploché, měkké, na líci zelené, na rubu se dvěma světlými proužky. Při rozemnutí voní citronově. 

Duglasky kvetou v dubnu až květnu. Žluté samčí šištice jsou krátce válcovité, najdeme je naspodu letorostů. Zelené až fialově červené šištice samičí jsou na koncích větviček. Zřetelně z nich ční podpůrné šupiny, které jsou ukončeny třemi osinatými cípy. Ty jsou později viditelné i na dolů visících, nerozpadavých šiškách, které dozrávají na konci prvé vegetační sezóny. A právě těmito nápadně vyniklými podpůrnými šupinami se šišky duglasek liší od šišek ostatních u nás rostoucích jehličnanů. 

České rodové jméno duglaska připomíná skotského sběratele rostlin Davida Douglase (1798 – 1834). V letech 1823 – 1834 působil několikrát v Severní Americe, především na pacifickém pobřeží USA a Kanady a ve Skalnatých horách. Do Evropy přivezl mnoho druhů jehličnatých dřevin včetně duglasky tisolisté, jedle obrovské a borovice pokroucené. Když se naposledy vracel do Evropy, tentokrát přes Tichý oceán, zastavil se na Havaji. Při výstupu na jednu ze zdejších hor byl v jednu chvíli nucen utíkat před býkem. Oba spadli do jámy a býk jej rozdrtil. Pohřben je v Honolulu. Více než 80 druhů rostlin a živočichů nese na jeho počest druhové jméno douglasii. Ve Skotsku, Kanadě a v USA jsou po něm pojmenovány školy, ulice a parky.   

Latinské druhové jméno menziessií nás odkazuje na anglického lékaře, botanika a cestovatele Archibalda Menziese (1754 – 1842). Zúčastnil se jako lékař námořních výprav okolo světa a podél západního pobřeží Jižní a Severní Ameriky. (Plavbám na lodi Discovery velel kapitán Vancouver.) Později působil u námořnictva v Karibské oblasti. Po ukončení cest působil jako lékař v Londýně. Současně zde vedl několik let Linného společnost. Při svých cestách se velmi intensivně zajímal o přírodu a přírodní podmínky. Do Evropy přivezl herbáře, semena i živé rostliny – včetně araukárie chilské. Na jeho počest se u mnoha druhů setkáváme s přídomkem menziesií. V Kanadě jsou po něm pojmenovány jak přírodní objekty (pobřeží, hora, národní park) tak také městské ulice. 

Poznámka: Na sídlišti nikoliv, ale v pražských parcích roste občas také duglaska sivá (Pseudotsuga glauca), pocházející ze severoamerických Skalnatých hor. Od duglasky tisolisté se liší hlavně menším vzrůstem, vysoko nasazenou korunou, sivými jehlicemi a podpůrné šupiny se jí ohýbají zpět. K vidění je např. v Bohnicích, v areálu PNB, poblíž kostela sv. Václava – západně od něho. 

DENDROLOGICKÝ SLOVNÍČEK

průduchrostlinné pletivo sloužící k výměně plynů (hlavně O2 a CO2) mezi rostlinou a okolím, a k odevzdávání vody do ovzduší
podpůrná šupinavyrůstá u jehličnatých dřevin na vřetenu samičích šištic
semenná šupinavyrůstá u jehličnatých v paždí podpůrných šupin, obvykle nese dvě vajíčka
paždí (úžlabí)místo na stonku/vřetenu těsně nad připojením listu/listenu/šupiny
šišticeu jehličnatých klasu podobný útvar; osou šištice je vřeteno, na kterém vyrůstají buď podpůrné a semenné šupiny (ty druhé s vajíčky) nebo ve šroubovici prašníkové tyčinky

Autor  Karel Pinkas

Liliovník tulipánokvětý

Liriodendrontulipifera

K nejzajímavějším stromům, které kdy byly vysazeny na území sídliště, patří nepochybně exemplář liliovníku tulipánokvětého ve vnitrobloku ulic Za Střelnicí, Hlaváčova a Taussigova. Dnes je obestavěn budovami Komunitního centra. Dva dosud nedospělé stromky tohoto druhu najdeme před jídelnou ZŠ Burešova.
Liliovník patří k čeledi magnoliovitých (šácholanovitých), tedy k rodině primitivních krytosemenných rostlin *), která se objevila na zeměkouli v polovině druhohor. Druhy, které do ní patří, nás zaujmou především svými působivými květy.

liliovník tulipánokvětý – Liriodendrontulipifera
Strom pocházející ze Severní Ameriky, z východu USA. Přirozeně roste v rozsáhlé oblasti, jejímž středem prochází od severu k jihu Apalačské pohoří. Na severu začíná u Velkých jezer a na jihu končí u Mexického zálivu.  Obvykle je zde znám jako tuliptree.
Ve své domovině roste ve výškách od 0 do 1500 m n.m. Vyskytuje se v kopcích a pahorkatině,na řadě míst tvoří celé lesy. Především mu ale vyhovují bohaté těžší půdy podél vodních toků – podobně jako topolům. A protože oba rody spojuje i podobná kvalita dřeva, jsou ve své domovině populární též pod názvy yellow-poplar (žlutý topol) nebo tulip-poplar (topol s tulipány).
Ve státech Indiana, Kentucky a Tennessee je tulipánovník státním stromem.
Jako parková a okrasná dřevina se rozšířil po celém světě. Do Evropy se dostal v17. století. Ve druhé polovině 19. stol. se stal i u nás ozdobou mnohých zámeckých parků (1865 – Hluboká nad Vltavou). Vedle toho patří k obdivovaným stromům v řadě městských sadů. Mezi lidmi se mu také říká zkráceně tulipánovník.
Ve svém rodném kraji dosahuje liliovník tulipánokvětý výšek přes 40 metrů. V roce 1994 byl ve státě Virginie změřen exemplář o rozměrech: výška 44,5 m, průměr kmene přes 3 m, obvod asi 9,5 m. Liliovník vysazený u nás v trojbloku v 70. letech dvacátého století, je vysoký okolo 25 metrů. Šedá borka na jeho kmeni je svisle brázděná. Válcovitou korunu mu formují silné kosterní větve.
Na konci zimy jsou i na našich tulipánovnících k vidění pupeny. Jsou krátce stopkaté, ojíněné a svrchu zmáčklé – celkově připomínají kachní zobáky. Na jaře z nich nejprve vyraší listy. Mají dlouhý řapík a čepele jsou poměrně tuhé a rovné. Pokud jde o jejich velikost, bývají až 15 cm dlouhé a stejně tak široké. Jen jim vlastním lyrovitým tvarem se odlišují od lupenů ostatních listnáčů. Zbarvení listů je na horní straně sytě a naspodu světle až nasivěle zelené. Na podzim se před opadem přebarví do efektní zlatožluté.
Nejzajímavější jsou na liliovníku jeho květy. Jsou natolik zvláštní, že jak latinský tak český název na ně upozorňují 2x.  Rodové názvy Liriodendron (z řeckých slov leirion = lilie a dendron = strom) a liliovník poukazují na to, že jeho zvonkovité květy se podobají květům teplomilných lilií z Jižní Evropy. Druhové názvy tulipifera a tulipánokvětý jsou pro nás výstižnější. Sdělují nám, že ozdoby liliovníků silně připomínají tulipány.
Květy liliovníků rozkvétají na koncích větviček postupně. Prvé z nich se rozvíjí z poupatpo polovině května, poslední až koncem června. Zatímco 3 zelenošedé a obvykle zplihlékališní plátky nás přílišnenadchnou, vzpřímená tulipánovitá koruna je nádherná. Je 4 – 5 cm vysoká, zelenožlutá, u báze je okrášlena oranžovou klikaticí. Čím je jaro příznivější, tím je vybarvenější.
Jak již bylo řečeno, tulipánovník patří k primitivním krytosemenným rostlinám. Proto uprostřed korunních plátků najdeme souplodí mnohaspirálovitě srostlýchpestíků a tyčinky s dlouhýmiprašníky a krátkými nitkami.
Vřetenovitý šách dorůstá po odkvětu až do 8 cm. Zpočátku je zelený, později zdřevnatí a po dozrání se začne rozpadat.  Jednotlivé okřídlené nažky s kýlnatým žebrem se snášejí k zemi.  Šišticovitá souplodí (šáchy) se ale nerozpadají celá. Přes celou zimu zůstávají na stromě na stopkách věnce spodních nažek.  Podle tohoto příznaku poznáme již kvetoucí a plodící liliovník lehce i v zimě.

Na východě Spojených států je tulipánovník hlavní medonosnou dřevinou. Med, který poskytuje, má barvu červenohnědou. V USA je liliovník rovněž ceněn pro jeho světlé, lehké a poměrně měkké dřevo. Využívají ho pro svou tvorbu řezbáři a sochaři, používá se při výrobě nábytku, obkladů s dekorativní kresbou a překližek. Indiáni z kmene Cherokee používali kůru z kořenů tohoto druhu jako hořké tonikum– při potlačování horečky a revmatismu, při poruchách trávení i jako srdeční stimulant.
Liliovník bývá také středem pozornosti amerických básníků a spisovatelů. K nim náleží i E.A.Poe, autor romantických básní, prvních detektivek a prvních hororů. V jedné své tajuplné historce poznamenává, že když jdeme na jaře hájem kvetoucích tulipánovníků za vanoucího větru, máme dojem, že se nám před očima mihotají pestrobarevní motýli. A ve známé povídce „Zlatý brouk“ jej považuje za nejnádhernějšího velikána lesů na východě severoamerického kontinentu.

*) Primitivnost magnoliovitých (šácholanovitých) dřevin se projevuje především ve stavbě jejich květů:
a)       často se nesnadno odlišují kališní a korunní okvětní plátky
b)       pestíků je v květu mnoho a jsou uspořádány do spirálovitých šáchů
c)      četné tyčinky mají krátké nitky a dlouhé prašníky

DENDROLOGICKÝ SLOVNÍČEK:

borkaodumřelá, obvykle rozpraskaná nebo odlupující se, vnější část kmene
kůraprvní živé pletivo stonku (kmene) pod pokožkou nebo borkou
krytosemenný vajíčko (semeno) je ukryto uvnitř semeníku, který je kromě čnělky a blizny součástí pestíku (samičíorgán)
nažkasuchý, nepukavý jednosemenný plod s blanitým nebo kožovitým oplodím; někdy může být okřídlená
souplodísoubor plodů, složený z jednotlivých pestíků jednoho květu, navzájem spojených květním
lůžkem
šáchspirálovité (vřetenovité, šišticovité) souplodí, které vzdáleně připomíná šišku jehličnanů
tyčinkasamčí orgán, vystavěný z nitky a prašníku (ve kterém se tvoří pyl)

Autor  Karel Pinkas

Stromy na sídlišti

Úvodní slovo autora

Při výstavbě našeho sídliště měla parkovou zeleň na starosti Ing. Z. Buriánková. V realizovaném projektu uplatnila mj. princip skupinové výsadby stromů a keřů.    Mezi remízky s rozmanitými domácími i cizokrajnými dřevinami ponechala volné, snadno obhospodařovatelné travnaté plochy. Protože se však mechanizmy vyvíjejí a jsou stále šikovnější, bylo možné v minulých letech vysadit u nás mnoho nových dřevin.
Druhově je sídlištní zeleň velmi bohatá, je to vlastně docela zajímavé arboretum. Jehličnany jsou v parku zastoupeny téměř všemi rody, které u nás rostou. Vyjmenujme si alespoň nejzajímavější druhy: borovice Jeffreyova a b. pokroucená, jedle bělokorá, ojíněná, korejská a kavkazská, smrk sivý a omorika, jedlovec kanadský, duglaska tisolistá, cypřišek Lawsonův a různé jalovce, které jsou zde zastoupeny především svými prostorovými kultivary.
Nejatraktivnějším listnáčem na sídlišti je od počátku zcela jistě liliovník tulipánokvětý. Určitě nás ale zaujmou i další druhy, jako např. jinan (gingo), sakura, ořešák černý, mahalebka, střemcha, platan, katalpa, bříza papírovitá, kaštanovník, lípa řapíkatá, osika, jíva, hlošina, svitel, atd. A najdeme zde také tvarové či barevné šlechtěnce nám dobře známých stromů jako jsou javor mléč nebo jasan ztepilý.
Bohatě je zde zastoupeno i spodní patro, tedy keře: cesmína, dřišťál, vajgela, kolkvície, tavola, tavolník, pustoryl, trojpuk, brslen, kdoulovec, třezalka, kalina a další. Řada z nich je tady opět prezentována svými kultivary.
Na sídlišti máme i jeden památný strom. Je to dub letní, který roste 30 m od věžového domu Kyselova 2. Na obvodě jsem mu naměřil 410 cm, šplhá se do výše přes 20 metrů a jeho stáří odhaduji na 200 let.
V blízké budoucnosti bude na webu Krasných Kobylis vycházet série článků, nazvaná Stromy okolo nás. V nich se budu snažit seznámit vás, milé čtenářky a vážení čtenáři, s dendrologickými detaily a dalšími zajímavostmi, vztahujícími se k u nás rostoucím dřevinám. Věřím, že alespoň někoho z Vás zaujmou.

Karel Pinkas

Jako první se  můžete v lednu těšit právě na nejatraktivnější liliovník tulipánokvětý.